Nebojím se smrti, byl jsem mrtvý už miliony a miliony let předtím než jsem se narodil a nebylo to nic hrozného.

Mark Twain

Kde jsou?

Vyražte někdy do lesa. Odprostit svou mysl, nasbírat pár hub, čerstvý vzduch...

Vyražte někdy do lesa v noci. Poznat neprobádané, možná se i trochu bát...

Obojího se mi v poslední době dostalo.
Dát si snídani, odborným okem zhodnotit stav počasí, vhodně se obléct, pokropit repelentem, vzít košík, nůž a vyrazit. Odborné oko občas selhalo, na houby bylo moc buďto moc sucho nebo se luna nenacházela ve správné konstelaci. Něco málo se našlo, byl oběd. Když jsem se v mysli vrátil o pár let zpátky, smutný pohled do mého košíku byl ještě smutnější. Dřív člověk o houby zakopával, i les vypadal jinak, jako by lákal k návštěvě, což se v dnešní době říct nedá.
Když jsem ještě zalovil v paměti, vytanula mi na mysl vzpomínka na noční les. Strach, tma a spousty mihotajících se broučků - světlušek. Zkuste se dnes projít nočním lesem. Nezavadíte ani o jedinou světlušku... Kde jsou???




Plus pár slov bokem o mě: dělám v kfc, mám holku a je strašně fajn...

ochočit si osud

Může se člověk dotýkat sám sebe? Co je to dotyk? Dotýkáme se jenom rukama nebo se můžem dotknout i jinejma částma těla? Jak se můžu dotknout sám sebe, když se sebe dotýkám neustále? Nejde to nazvat dotykem, nikdo nemůže říct že se dotknul sám sebe, protože se sami sebe dotýkáme pořád... Dotknout se můžeme jenom někoho (něčeho) jinýho než jsme my sami, potom to můžeme nazvat dotykem.


Někdy člověk ráno vstane a tuší, že něco bude blbě, že by měl radši zase lehnout a celej ten zkurvenej den prospat... Blbý je, že mám tyhle dny teď nějak často, vlastně každej všední den. To co se děje po vstávání je fajn, proti tomu nic nemám, mám rád každý nový ráno. Ale pak musim jít do školy... Do tej malinkej třídy, ve kterej se odehrává všechno co zkracuje člověku život. Vlastně každý zmáčknutí kliky od dveří tý malinký třídy, je jako vzít si malou dávku něčeho hodně vošklivýho nebo si pletací jehlicí rejpnout nosem až do mozku, vyjde to nastejno... Kurví mi to celej den, celej tejden, celej rok, celej život. Už jen pohled na ostatní spolužáky (zejména na jednoho a ne, netýká se to Bláži, toho mám rád, většinou) ve mě vyvolá úzkost z toho co se zase bude dít a kolika hektolitry nervozity, zoufalství a beznaděje zase tu třídu naplněj. Jít pracovat... Řešení který mě může zachránit nebo poslat do kytek...



Beznaděj... (Bez naděje? Beznadějný?) Je to o tom mít nějakou naději a jít za ní i když víme že to nemá smysl, nebo mít nějakou naději a vzdát se jí, protože víme že to nemá smysl?

Duben...

...ještě tam budem.

Rok se s rokem sešel a sou tu zase jarní prázdniny. Ne že by pro mě měli nějakej zásadní význam, v tejhle škole si můžu prázdniny udělat kdy chci a ještě mi pak poděkujou a omluvěj se. Mám po zkouškách!!! Je to tak, konečně zase budu moct hrát ve škole hry... Něco sem udělal na druhý pokusy, něco na první, ale nakonec se vše dobralo zdárnému konci a postoupil jsem dál. Teda abych se přiznal, tak 2 práce sem ještě neodevzdal, ale na to je ještě času dost:D.

Byl sem na horách... Moc se mi tam nechtělo, mohla za to divná nálada a to že mám debilní lyže a snoubord, na kterym si nejsem uplně jistej. A navíc to nevypadalo, že by měl bejt sníh. Nakonec to dopadlo velmi dobře; sníh padal celej tejden, na prkně sem ke konci týdne jezdil jako "el diablo", lyže jsem si pokaždý přes oběd pučil od známýho, kterej má lyže který snad sami jezděj i do kopce, takže sem se naučil geniálně kárvovat. Ke vší smůle ovšem v tom týdnu zemřel náš papoušek, byl nemocnej. Dnes již máme nového, každé ráno nás budí veselý křikem, křičí pořád, bez ustání, jmenuje se Oskar, tak ho učíme mluvit.

Jinak dále pokračuju ve své posilovací procedůře... Jooo, už je to trochu znát, zvedám víc a našel sem parťáka ve svém bratrovi, kterej začíná bejt postupně silnější než já, protože tam chodí každej den a takovej blázen já nejsem...

Je to už nějakej pátek, psal mi kluk mý bejvalý holky... Nevim co to mělo znamenat, psal mi jak sem ubohej a primitivní a jednoduchej a děsně mi to nandaval, že sem ani neměl šanci nějak rozumně oponovat. Jak může někdo tohle napsat člověku, kterýho vůbec nezná! Spíš to všechno značilo a jeho jednoduchosti a primitivnosti. Nevim co mu nakecala, a i kdyby mu nakecala cokoliv, to přece neni normální, někomu o tom pak psát! Nevim jestli za to mohli jeho tetovačky a piercing v obočí(ach jo), ale rozhodně si připadal drsně a slíbil že se v létě zase ozve, tak se moc těším.

Jinak peníze pořád nemám, sem chudej a připadám si jako bych nosil Baldrickovy kalhoty...

A i mě pohltil fenomén Facebook, takže pardon, musim to tam jít zkontrolovat...